Může být trauma předáno skrze naší DNA?
,,Naučme se uvolnit trauma ještě předtím, než jej předáme další generaci." - Johnathan Davis
"PTSP je tragédie zahrnující celé tělo, integrální lidská událost enormních rozměrů a masivního dopadu." - Susan Pease Banitt
Myšlenka mezigeneračního traumatu předpokládá, že vážná traumata mohou postihnout děti a vnoučata těch, kteří je prožili, skrze život s osobou trpící PTSP (posttraumatickou stresovou poruchou) a skrze výzvy, které takový život přináší. Novinkou však je, že díky stále se rozšiřujícímu výzkumu epigenetiky vědci objevili, že existuje přenos traumatu na další generace i složitějšími způsoby, než je jen naučené chování.
Často zmiňovaným příkladem jsou traumata lidí přeživších holocaust, kteří je předali svým dětem a vnoučatům. Zdá se, že traumata nebo jejich efekty byly předány skrze geny, a přinášejí nám jako živočišnému druhu obrovské následky.
Co přenášíme na své děti?
Nejnebezpečnější myšlenkou, kterou jsem se naučil ve škole, je ta, že geny, které dostaneme od našich rodičů, předáme svým dětem, a nic, co ve své životě uděláme, je nemůže změnit. Naštěstí objevy nového vědeckého odvětví, epigenetiky, začínají tento nebezpečný postoj měnit. Samozřejmě předáváme z rodiče na dítě přesně stejné chromozomy, ale jejich kvalita může být vylepšena nebo zhoršena podle toho, co se s námi dělo a jaké volby jsme během našich životů učinili.
Proč je taková víra v nezměnitelnost genů nebezpečná? Protože vede celé generace lidí k přesvědčení, že jejich rozhodnutí ohledně vlastního těla a prostředí, které ho ovlivňuje, nemají žádný škodlivý efekt na geny budoucích generací. Zjednodušeně řečeno: je tu možnost, že budeme svědky vlastního úpadku zapříčiněného čistě nevědomostí a nepochopením. Rozšiřující se povědomí o epigenetice naštěstí lidem pomáhá chápat, že to, jak žijeme své životy, může změnit kvalitu našich vlastních genů k lepšímu, a takové je pak předáváme našim potomkům.
Co je epigenetika?
Všichni známe obrázek dvojité šroubovice DNA. Nyní si představte, že každá ze třinácti příček spirálovitého žebříku, který tvoří chromozom, není jen jednoduchou příčkou, ale binárním, aminokyselinu tvořeným přepínačem zapnuto/vypnuto. Můžete dostat přesně ten samý chromozom, který nesli vaše matka nebo otec, ale tento chromozom byl změněn podle toho, jak jste žili svůj život. Některé příčky žebříku jsou "vypnuté", ačkoli dříve byly "zapnuté", a naopak. Vaše geny reagují na prostředí stejně jako vy, protože, stejně jako vy, jsou živé.
Naše DNA se nachází v jádru buněk a poskytuje informace pro tvorbu nových buněk, takže kvalitnější DNA znamená lepší, kvalitnější instrukce pro tvorbu buněk a proměnu ve šťastnější, zdravější tělo. Na druhou stranu postupná degradace epigenetické struktury našich genů může vést ke snižování imunity a plodnosti a zvýšené náchylnosti k buněčné mutaci.
Když se emocionální trauma stane příliš drtivým
Zjednodušeně řečeno trauma vznikne, když dosáhneme bodu, kde už nedokážeme situaci zvládnout, jsme zdrceni a nemáme nástroje nebo schopnosti pro nalezení cesty dál. Nacházíme se ve stavu, kdy je náš sympatický nervový systém přebuzen a my se zasekneme v "bojuj nebo uteč" stavu na dobu delší, než je naše tělo schopno zvládat. Setrvávání v tomto stavu silné pohotovosti způsobuje vyčerpání a přerušení normálních funkcí našeho systému. V naší kultuře říkáme akutním případům tohoto PTSP, posttraumatická stresová porucha.
Díky této diagnóze tu máme poněkud nahodilou hranici, která prakticky říká, že opravdu traumatizovaní lidé jsou na jedné straně, zatímco zbytek nás je na té druhé. Realitou ale je, že hranice mezi těmi, kdo PTSP trpí a těmi ostatními, byla vynalezena, vytvořena, stanovena lidmi a jen málo dbá na fakt, že trauma si v sobě v různé míře neseme všichni. Každý z nás se nachází kdesi na pohyblivé stupnici, stoupající vzhůru až za bod, který ze zdravé osoby učiní PTSP diagnostikovaného pacienta.
Druhy traumat, která si všichni neseme, mohou zahrnovat ty nejmenší věci jako chvíli, kdy se nám vysmáli za to, že jsme neznali odpověď na otázku, nebo jiné zdánlivě nedůležité věci jako dětské posmívání. Patří sem jakékoli okamžiky bolesti a tragédie, které se objevily během našeho života, ale nejvýznamnějším faktorem toho, zda s námi bolest zůstane jako trauma, je zda byla skutečně všeprostupující a zda takto drtivou po nějakou dobu zůstávala.
Podle transpersonálních psychologů je popření prožívaných pocitů naším jediným obranným mechanismem, když je trauma příliš zdrcující. Pak si jej ale neseme s sebou až do dne, kdy najdeme odvahu a sílu ho konečně celé procítit a stát se emocionálně kompletním, ačkoli fyzická příčina traumatu už může být dávno pryč. Mnoha problémům se můžeme vyhnout takto: osoba se nemusí cítit v dostatečně bezpečném prostředí nebo nemusí cítit dost silnou oporu, aby si dovolila pocítit zranitelnost při setkání se starými bolestmi, a mohla je tak uvolnit. Osoba také může bojovat s odporem z opětovného prožití traumatu díky vzpomínkám na to, co se stalo.
Uvolnění našich traumat tak, abychom je nepředali dál
Některým lidem stačí vysvětlit, že jednoduše potřebují přijmout pocit bolesti a nepohodlí a nechat jej existovat, místo aby se ho snažili skrýt, vyhnout se mu nebo ho nějak odstrčit. Když člověk odsoudí a označí svou vnitřní bolest jako něco špatného nebo něco, co nechce a nemá rád, nezáměrně a nechtěně ji popadne a drží, čímž jí brání v odchodu.
Když necháme bolest plynut místo toho, abychom se ji snažili zastavit, umožňujeme jí tím odejít a osvobodit se od ní, ačkoli je tu významné riziko retraumatizace. Dle mého názoru se toto děje, když osoba probudí své staré bolesti a traumata ve snaze pokusit se od nich oprostit, ale pak místo, aby je přijala a tím je nechala odplynout, soustředí na ně své zamítnutí a odsoudí je jako něco nechtěného. Tím prožívá znovu bolest, aniž by ji ve skutečnosti nechala odejít.
Pro mnohé na vzdáleném konci stupnice traumatu, známém jako PTSP, je znovuprožívání zkušenosti minulých bolestí a traumat kvůli jejich uvolnění naprosto nevítané a nedobrovolné. Během takových záchvatů, které mohou být spuštěny čímkoli, co vzdáleně připomíná původní trauma, nebo ani to ne, opakující se retraumatizace problém ještě zvětšuje.
Co se děje, když nemůžeme uvolnit své staré bolesti a traumata?
Když osoba prožívá trauma a není schopna dojít k emocionálnímu zacelení, protože problém je příliš zdrcující, pak vliv prostředí a událostí na tělo skrze obrovské množství stressových hormonů signalizuje genům, že prostředí je nebezpečné a nehostinné, a to má efekt na epigenetickou kvalitu genů. Epigenetická struktura genů se změní a v tomto stavu jsou pak geny předány následující generaci.
Nejhorší případy mezigeneračních traumat vznikají, když rodící se generace již nese trauma svých rodičů a jejich rodičů a rodiče dětí, stejně jako v tu chvíli děti samotné, stále žijí v oněch traumatických podmínkách. V některých případech to může trvat celé mnohé generace, především v časech pokračujících válek, kolonizace a genocidy. Profesorka Judy Atkinson vypráví v knize Trauma Trails (Stopy traumat) o své práci, kde pomáhá celým domorodých komunitám v léčení transgeneračních traumat, a tradiční přístup, který používá, můžete nalézt v následujícím článku. Techniky jako práce s dechem a vipassana jsou také úspěšné ;a rovněž byly těžké případy PTSP vyléčeny psychedelickými prostředky jako je MDMA, asistovaná psychoterapie nebo ceremoniální užívání Ayahuasky.
Vyvíjejme se, nedegenerujme jako druh
Rád si představuji, že epigenetická struktura naší DNA může být buď jako kámen nebo jako krystal. Molekuly v kameni mohou být identické s těmi v krystalu, s jediným rozdílem. Molekuly v kameni jsou pomíchané, zatímco ty v krystalu jsou srovnané do mřížky a propouští víc světla skrz. Stejným způsobem, jen možná v méně vyhraněném stavu, fungují "zapnuto-vypnuto" přepínače v aminokyselinách. Dobrou zprávou je, že pokud naše epigenetická struktura může být relativně dosti "pomíchána" kvůli náročným a bolestivým faktorům prostředí, může se také lépe uspořádat, když děláme zdravá rozhodnutí ohledně vystavování se méně škodlivým vlivům, a, pokud možno, méně se vystavujeme škodlivým emocím, jako jsou stres a trauma.
Tady je má soukromá teorie o životě. Realita, ve které žijeme, je hra, již nelze prohrát; všechny cesty vedou k poznání a růstu. Drsnější podmínky způsobí degradaci naší DNA, a tím možná zvednou pravděpodobnost toho, že: a) ti, kteří se neadaptují dost rychle, vyhynou, stejně jako b) náhlé mutace nás odhodí do jiné větve evolučního stromu. Něžnější cesta vývoje může vynést náš epigenetický kód do vyšších úrovní pomocí léčení minulých bolestí a traumat a možná dokonce pomocí léčení traumat, která nám předali naši předkové. Jediná otázka zůstává: Jakým druhem si přejeme být?
3. března 2016
článek převzatý odsud
přeložil Petr Chocholoušek