CO JE TĚLO? STÍN STÍNU TVÉ LÁSKY, V NĚMŽ JE NĚJAKÝM ZÁZRAKEM OBSAŽEN CELÝ VESMÍR.

HLAVNÍ PRINCIPY KRANIOSAKRÁLNÍ TERAPIE

"Všechno v sobě má tu nejvyšší známou řídící sílu, bez níž nic nemůže fungovat a která se podvoluje volním i mimovolním příkazům života a ducha, díky nímž se točí světy a hýbou bytosti."

 Dr. A. T. Still

Jeden z principů kraniosakrální praxe říká, že příroda je výsostně inteligentní a nedělá chyby. Příroda se vždycky a za všech okolností snaží nalézt rovnováhu. To není představa založená na nějaké víře, ale skutečnost, kterou můžeme pozorovat všude. Způsob, jakým se točí svět, jak se obnovuje shořelý les nebo hojí rána to jasně dokládá. Navíc se zdá, že se nic neděje náhodně - zdraví a štěstí nebo nemoc a utrpení vznikají na základě jistých příčin a podmínek. Pokud se přimějete k zamyšlení, určitě dokážete vypozorovat, jak tato inteligence působí i ve vašem životě. 

VĚDA A UMĚNÍ

Kraniosakrální přístup je způsob upevňování zdraví, jenž je založen na pozorování přírodních zákonů v praxi. Je to věda i umění zároveň. V Dorlandově lékařském slovníku se o vědě říká: "Tento obor vyžaduje systematické pozorování přírodních jevů za účelem odhalování zákonitostí, jež tyto jevy řídí." A umění představuje obratné využívání těchto zákonitostí. Nyní si zkusíme vysvětlit některé základní principy, které se v kraniosakrální terapii uplatňují. 

Mnoho pouček této praxe původně formuloval Dr. Andrew Taylor Still, jenž v 19. století působil jako lékař v pohraničních oblastech Spojených států. Dr. Still se stal zakladatelem osteopatie, kterou vyvinul na základě mnohaleté nespokojenosti s nedostatečnou účinností a mnoha škodlivými účinky tehdejší medikamentózní léčby, kterou původně praktikoval. 

Dr. Still zdůrazňoval, že se nesnaží vypořádat pouze s materiálními fenomény, ale pracovat s přírodními zákony "hmoty, pohybu a ducha." Hmotou mínil fyzické tělo, pozoruhodný nástroj, jehož prostřednictvím se projevuje život. Život sám se projevuje formou pohybu. Duchem rozuměl univerzální inteligenci, která vším prostupuje. I když tyto jevy zacházejí do velmi jemných a často nehmatatelných oblastí, řídí se přírodními zákonitostmi, které jsou stejně přesné a důsledné, jako zákony mechanické. 

ZÁKLADY PRAXE 

Dr. Still byl zřejmě prvním, kdo rozpoznal významný vztah mezi pohybem a zdravím. Jako malý chlapec často trpěl bolestmi hlavy. Jednou v zahradě si opřel hlavu o zavěšenou houpací síť. Když se uvolnil, přenesla se váha jeho hlavy na provaz, který vyvolával jemnou trakci jeho šíje. Ke svému překvapení pozoroval, že toto jednoduché opatření jej zbavilo bolesti a doprovodného pocitu nevolnosti. Ve své autobiografii k tomu poznamenal: 

"Po tomto nečekaném objevu jsem si krk opíral o napnutý provaz pokaždé, když jsem cítil, že se blíží další nepříjemná bolest. Prováděl jsem tuto prostou terapii celých dvacet let, než se mi v hlavě rozsvítilo a já si uvědomil, že jsem tím tlumil činnost týlních nervů a vyrovnával proudění krve v šíji, čímž jsem dosáhl úlevy."

Dr. Still si uvědomoval, jak je důležité povzbuzovat volnou cirkulaci tekutin v těle. Viděl v tom významný předpoklad správného zásobování buněk živinami a odstraňování jejich odpadních látek. Uvědomil si také to, že pohyb tekutin v těle umožňuje volný průtok životních energií. Došel k závěru, že "nemoc je důsledek vyvolaný přerušením zásobení tekutinou nebo životní silou." Stanovil tři základní principy, na nichž založil svou ostreopatickou vědu:

1. STRUKTURA A FUNKCE JSOU VZÁJEMNĚ PROVÁZANÉ

2. TĚLO FUNGUJE VE ZDRAVÍ I NEMOCI JAKO JEDNOTNÝ CELEK

3. TĚLO JE SAMOUZDRAVUJÍCÍ MECHANISMUS

VZTAH MEZI STRUKTUROU A FUNKCÍ

Veškerá živá hmota podléhá ZÁKONU PROMĚNY. Vztah mezi strukturou a funkcí není nikdy konstantní. Obě složky se koordinovaně rozvíjejí, každá je závislá na té druhé a právě tato vzájemná závislost platí pro všechny projevy života.                                                                                                                                        Carter H. Downing

Dr. Still zjistil, že existuje blízká souvislost mezi strukturní organizací těla (tj. anatomií) a jeho funkcí (tj. fyziologií). Všiml si, že blokády pohybu ve strukturním uspořádání těla ovlivňuje jeho schopnost přijímat esenciální životní síly a živiny,  jež se přenášejí tekutinami.

Tělesná struktura je určitou nádobou, která určuje, co a jak jí může protékat, a to v podstatě stejným způsobem, jakým břehy a překážky v cestě určují tok řeky.

RECIPROČNÍ VZTAH

Dr. Still si dále také uvědomil, že vztah mezi strukturou a funkcí je reciproční - to znamená, že se vzájemně ovlivňují. Tak jako struktura těla ovládá jeho funkci, ovládá i funkce jeho strukturu. Jestliže například pravidelně provádíme určitý úkon, třeba nosíme pytel na rameni, křížíme nohu přes nohu nebo máme špatný pracovní postoj, začnou se tělesné tkáně vůči těmto činnostem vymezovat a nově organizovat. Podobně když se přimkneme k určitým pocitům nebo postojům (jako je strach, zlost nebo arogance), začne se tělo podle nich přetvářet. Některé svaly budou více využívány, jiné méně. Vytvoří se tak určitý strukturní vzorec, který pak bude zpětně ovlivňovat funkci. Tímto způsobem se struktura a funkce vzájemně udržují a vytvářejí vzorce a schémata, která se stanou zvykovými. Osteopat Charles Bowles to shrnuje těmito slovy: "Funkce je struktura v činnosti, struktura je funkce po činnosti."

PRIMÁRNÍ RESPIRAČNÍ FUNKCE

Významným příspěvkem dr. Sutherlanda v této oblasti bylo zjištění, že nejhlubší spojitost mezi strukturou a funkcí se nalézá v PRIMÁRNÍM RESPIRAČNÍM SYSTÉMU. Na jádrové úrovni určuje právě fungování DECHU ŽIVOTA, jak budou naše tkáně organizovány, stejně jako je tvar řeky určován silou vody, která v ní teče. Opět se jedná o reciproční vztah - neboť způsob, jakým je DECH ŽIVOTA schopen se projevovat, je také závislý na našich strukturních schématech. 

Konkrétní tvary a vzorce těla jsou formovány našimi životními  zkušenostmi a prožitky. Pokud jsme například vystaveni stresu nebo traumatizujícím prožitkům, mají tkáně tendenci se stahovat, což je přirozená obranná reakce. Pokud tyto kontrakce neuvolníme, vyústí ve stavy dlouhodobé stagnace, které blokují oživující účinky dechu života. Tím se také ztěžují projevy základního řídícího principu v tkáních. 

JEDNOTA CELÉHO TĚLA 

Život je v opravdovém smyslu vzájemně propojený. Všichni lidé jsou nenávratně lapeni do sítě vzájemnosti a spjati jediným oděvem společného osudu. Cokoli jednoho ovlivní přímo, ovlivní nepřímo i všechny ostatní. Nikdy ze mne nebude to, co ze mne má být, pokud z vás není to, co máte být, a z vás nikdy nebude to, co máte být, dokud ze mne nebude to, co ze mne má být. Taková je vzájemná propojenost skutečnosti.

Dr. Martin Luther King

VŠE JE VZÁJEMNĚ PROVÁZÁNO

Důležité pravidlo osteopatické a kraniosakrální praxe říká, že ve zdraví i v nemoci tělo funguje jako jeden celek. Jednotlivé části těla se často od sebe oddělují pro účely studia a vyšetření, ve skutečnosti jsou však vždy součástí vzájemně propojeného systému. Když však něco vsunete pod mikroskop, snadno ztratíte ze zřetele celkový obrázek. V moderní západní medicíně se stalo zvykem vymezovat určité aspekty lidské bytosti do samostatných oblastí, jakoby každá část těla vyžadovala zvláštní péči vyhraněného specialisty na určité orgány či soustavy (kardiologa, urologa, ortopéda, atd..). Psychické problémy pak musí řešit ještě další specialista. Mnozí pacienti za sebou mají vyšetření tří nebo čtyř specialistů, z nichž každý navrhuje jinou léčbu. 

ORGANIZACE

Ve skutečnosti je každá část přímo spojena s celkem a funguje ve vztahu ke všem ostatním částem. Tělo tedy pracuje jako velká organizace, např. hotel. Pro bezproblémový chod hotelu je potřeba, aby byl každý zaměstnanec na svém místě. Portýři, kuchaři, uklízečky, recepční jsou všichni nezbytní, aby provoz běžel tak, jak má. Pokud je některá práce odváděna špatně, brzy se odrazí na fungování celého hotelu. Stejně tak platí, že je-li v těle nějaká část v nepořádku, může negativně ovlivnit chod celku. Fyziolog Inwin Korr řekl: "Neexistuje nic takového jako nemocný orgán, existuje jen nemocný člověk. Léčba jednotlivé části není léčbou člověka, avšak léčba člověka znamená i léčbu části."

PŘÍPAD PANÍ SOPHIE

Paní Sophii přivedly na kraniosakrální terapii bolesti krční páteře, které se i přes fyzioterapeutické ošetření za poslední měsíc výrazně zhoršily. Byla to atraktivní třicátnice, trénovaná tanečnice, která každý večer vystupovala v muzikálech v londýnském West Endu. Její zdravotní problémy jí však začaly znemožňovat jakékoli větší fyzické vypětí. začala být vznětlivá a frustrovaná, protože jí to omezovalo v práci. Uvedla, že si někdy před šesti týdny na zkoušce vyvrtla kotník, protože se však nejednalo o nic neobvyklého, nevěnovala tomu příliš pozornost. Cítila však stále určité pnutí v chodidle i přesto, že oteklý kotník už splaskl. 

Po prohlídce jsem došel k závěru, že zraněný kotník zřejmě stále ovlivňuje vyváženost pohybu celého těla. Měla lehce vyhnutou pánev, na základě čehož se u ní projevil určitý průhyb a ztuhlost bederní páteře. Vypadalo to, že bolest v šíji je kompenzačním důsledkem tohoto stavu. 

Při terapii jsme začali pracovat na přetrvávající stagnaci v chodidle. Odtud bylo možno detekovat problémy, které se projevovaly výše v těle, a povzbudit činnost primární respirace v každém postiženém místě. Už po druhé návštěvě se její příznaky výrazně zlepšily. 

Případ paní Sophie dokumentuje jeden prostý fakt: Pokud nevěnujeme pozornost kompletnímu obrazu, pravděpodobně nezachytíme příčiny, které vyvolávají negativní příznaky. Výstižně toto pravidlo vyjadřuje jeden slogan Strany zelených: "Mysli globálně, jednej lokálně."

CELÝ ČLOVĚK

Princip jednoty však zahrnuje celého člověka, nejen svaly či kosti. Naše tělo je součást kontinua - těla, mysli, ducha - a inteligentním způsobem v sobě zrcadlí kompletní celek. Jsme složité bytosti se spoustou neopakovatelných rysů a jedinečných zkušeností. V těle se však všechny tyto prožitky a zkušenosti odrážejí v myšlenkách, pocitech a vjemech fyzické povahy. A tyto odrazy v tělesné struktuře a funkci vzbuzují specifické reakce. Na základě našich emocí se například může změnit srdeční tep nebo dechový rytmus, svaly mohou být napjatější nebo uvolněnější, změnit se může i teplota. Určité "šablony", jež v sobě nesou naše rysy a prožitky, se tak stávají charakteristickým projevem celistvosti jedince.

NALEZENÍ CELISTVOSTI

Primární respirační systém v sobě odráží komplexnost celého jedince na té nejfundamentálnější rovině fyziologické funkce. Zřetelný a vyvážený projev primární respirace v těle znamená, že má zdraví navrch a celá bytost je pevně učleněna. Pokud se v našem prožívání objeví nějaká roztříštěnost, projeví se jako ohniskový bod stagnace. Jedná se o místa, v nichž Dech života nedokáže najít přirozený projev. Nejzákladnějším smyslem kraniosakrální terapie je obnova pohybu primární respirace v těch částech těla, v nichž je propojenost celkem narušena. 

Jakmile dojde k obnově primární respirace a naše odštěpené části znovu vstoupí do proudu života, stáváme se opět celkem. Jde o uzdravení v tom nejvlastnějším smyslu, jak je ostatně patrno ze starého latinského slova salvus, které znamená stejně tak "zdravý", jako "celý".

VYVÁŽENÉ USPOŘÁDÁNÍ

Kraniosakrální terapie se snaží vytvořit co nejlepší podmínky pro projevy primární respirace. Dosahuje toho povzbuzením lepší rovnováhy ve struktuře a funkci celého člověka. Jakmile je nalezeno optimální uspořádání, mohou se odštěpené části opět sloučit se zdrojem svého zdraví - naším základním embryologickým vzorcem, který se nikdy neztrácí. Tímto způsobem se naše disharmonické součásti znovu vyladí. 

VNITŘNÍ PRAMEN ZDRAVÍ A UZDRAVENÍ

Hlavním úkolem lékaře, ať už jde o afrického kouzelníka nebo moderního doktora, je přijmout pacienta a vskrytu duše vyčkávat, až jej příroda uzdraví.

Albert Schweitzer

VNITŘNÍ LÉKAŘ

Dalším principem kraniosakrální praxe je tělo jako samoléčící a samoregulační systém. V podstatě všechny možnosti a zdroje, které potřebujeme pro zdraví a rovnováhu, lze najít v těle samotném. I když vnější léčebné prostředky mohou napomoci k návratu zdraví, nejsou schopny jej vytvářet. Zdraví nelze podávat zvenčí. 

Tendence těla k automatické opravě a nacházení rovnováhy je přirozená a vrozená, není potřeba se je učit. Tuto ohromnou inteligenci těla můžeme pozorovat ve všech jeho činnostech. Když se například říznete do prstu, začnou se v postižené části těla hromadit tekutiny a dojde k jeho zanícení. Tím se tato oblast izoluje od ostatních a zabrání se šíření infekce. Bílé krvinky, které jsou součástí zánětové tekutiny, začínají automaticky odstraňovat veškeré toxiny, které se objeví. Srážlivé krevní faktory pomohou k vytvoření strupu a po této fázi následuje oprava tkáně. Bez této neuvěřitelné schopnosti by si tělo nedokázalo poradit ani se sebemenším škrábnutím. Dr. Still tuto inteligenci nazýval "vnitřním lékařem", který je neustále ve službě a připraven starat se o optimální zdraví jedince. 

HOMEOSTÁZA

Buňky těla mají pozoruhodnou schopnost zachovávat rovnováhu. Mnohočetné mechanismy, které tuto rovnováhu zajišťují, jsou dalším příkladem mistrné samoregulace těla. Tato schopnost se nazývá homeostáza. Aby mohla buňka přežít, musí být složení tekutiny, která ji obklopuje, udržováno v neustálé rovnováze. Chemická vyváženost, teplota a tlak jsou faktory, které musí být velmi citlivě regulovány, protože jinak by se mohly buňky ocitnout v ohrožení života. Tato rovnováha je zachovávána navzdory všem markantním změnám vnějších podmínek, jako jsou výkyvy počasí, zvýšená toxicita, snížený přísun kyslíku nebo změny probíhající v samotném těle. Nervový a hormonální systém neustále monitorují tělesnou fyziologii a podle výsledků nastavují všechny procesy, například vysíláním kompenzačních chemických látek, jakými jsou neurotransmitery, endorfiny a hormony. Bez ohledu na stav a okolnosti, v nichž se nacházíme, snaží se tyto mechanismy neustále udržovat fyziologickou rovnováhu. 

LÉKÁRNÍK

Dosud dokážeme mobilizovat své vnitřní zdroje, jsme zdraví. Tyto zdroje jsou prostředky našeho "vnitřního lékárníka". Dr. Still prosazoval jednu skvělou myšlenku: Veškeré látky potřebné k udržení zdraví mohou být vždy dostuné, pokud zprůchodníme cesty jejich cirkulace. Napsal k tomu:

Všechny léky nutné k uzdravení už v těle jsou. Lze se k nim dostat, pokud vyladíme tělo takovým způsobem, aby se mohly tyto léky volně sdružovat, slyšet nářky a uzdravovat postižené. Nikdy se mi nestalo, že bych na předních policích boží lékárny - lidského těla - neviděl vyskládané ty nejlepší léky.

Dr. Sutherland zdůrazňoval, že obnovením primární respirace se z terapeuta stává lékárník pacientova vnitřního lékaře.

ROVNOVÁHA NAVZDORY VŠEM NEROVNOVÁHÁM.

Na té nejzákladnější rovině jsou všechny naše samoléčivé a samoregulační schopnosti poháněny dostupnou silou DECHU ŽIVOTA. Kapacitu této biodynamické potence však mohou značně omezovat stresové podmínky či traumata. A z tohoto stavu vzniká nemoc.

I v nemoci se však naše tělesné systémy snaží zachovat inteligentní rovnováhu. Naše bytostná biodynamická potence stále funguje, musí se však uzpůsobit. Tělo se za těchto okolností přeorganizuje tak, aby došlo k co nejmenším škodám. Pokud tedy není možné úplné vyléčení, vytvoří se kompenzační mechanismy a navzdory všem nerovnováhám vznikne nová rovnováha.

VNÍMAVÁ KONTROLKA

Přítomnost příznaků nemoci je součástí inteligentní reakce těla. Pokud se v naší životosprávě objeví nějaký nevyvážený prvek, například zvýšený stres nebo špatná strava, tělo nám to dá na vědomí prostřednictvím konkrétních příznaků. Ty fungují jako červená kontrolka na palubní desce, která vzkazuje, že je třeba něco dát do pořádku. Pokud se dokážeme vypořádat s původcem problému, obvykle se zdraví zase obnoví. Pokud však místo toho dál pokračujeme v jízdě, budeme zdroje svého těla dál přetěžovat. Příznaky nám tedy dávají srozumitelný signál, že něco děláme příliš nebo nedostatečně a ukazují cestu k vyváženějšímu způsobu života. V mnoha ohledech jsou negativní příznaky našimi přáteli. Pokud něco uděláme s okolnostmi, které je vyvolaly, máme šanci dosáhnout hlubší úrovně integrace.

INTELIGENTNÍ REAKCE

Když onemocníme, snaží se tělo nemoci zbavit, a když to není možné, tak ji alespoň co nejlépe zkrotit. Vznik horečky zamezující hromadění toxických látek, stažení ochranné tkáně v reakci na zranění nebo vymezení zhoubného nádoru na určitém místě jsou všechno projevy zdravé funkce a příklady vyvažující schopnosti přírody. Jak řekl průkopník moderní přírodní léčby dr. Henry Lindlahr: "Nauka o přírodním způsobu života a léčby jasně ukazuje, že to, co nazýváme nemocí, je v první řadě snaha přírody obnovit normální fungování těla." Na nemoc lze pohlížet jako na nejlepší možné řešení za daných podmínek, a tudíž jako na elementární projev naší kondice. 

MOUDRÁ SPOLUPRÁCE

Posedlost moderní medicíny, jež tkví v zarputilém boji proti nemoci a jejím symptomům bez ohledu na jejich skrytý původ, vypovídá o hluboké nedůvěře v inteligenci těla. Kraniosakrální přístup nespočívá v boji proti nemoci, ale v podpoře zdraví. Naším nejzákladnějším zdrojem zdraví je potence DECHU ŽIVOTA, který do našeho těla vnáší řídící sílu či původní matrici. Je to právě tato potence, která inteligentním způsobem vykazuje rušivé podněty na jedno konkrétní místo a minimalizuje škodlivá rizika. Pokud se nám podaří získat přístup k tomuto niternému zdroji a nezneužívat jej, pak se můžeme dočkat mnohem efektivnějších projevů zdraví a pohody. 

Kraniosakrální terapie působí společně s fyziologií těla, nikdy proti ní. Bere na vědomí všechny příznaky i inteligentní snahu těla se s nimi vypořádat. Abychom to však dokázali správně ocenit, musíme být nejprve schopni poslouchat, co se nám tělo snaží sdělit. Místo abychom se snažili přechytračit vrozenou moudrost těla, možná bychom si nejprve měli společně sednout a v klidu si promluvit. Tento pokorný a vlídný přístup navíc eliminuje riziko nežádoucích vedlejších účinků. Pokud je léčba prostou podporou hluboké moudrosti těla, může mít sotva nějaké negativní odezvy. 

VYTVÁŘENÍ PODMÍNEK

Pohyb k celistvosti a ke zdraví je přirozená tendence, neustále přítomná a laskavá síla. Pořezanému prstu nemusíte vysvětlovat, jak se má zahojit, je však třeba jej nechat v klidu a čistotě. V tom spočívá zodpovědnost pacienta. 

Všechno, co děláme, veškeré naše "pozitivní" i "negativní" skutky jsou na jisté rovině projevem naší snahy o dosažení spokojenosti. Všichni lidé mají společné, že chtějí být šťastní. Dr. Becker kdysi poznamenal: "Žijeme a bojujeme, abychom vyjádřili, že jsme zdraví." Některé naše snahy jsou však se zdravím v rozporu a velmi často přispívají k jeho zhoršení. Astmatický kuřák, jehož bezprostřední chuť může uspokojit pouze další cigareta, těžko může doufat ve "šťastné" rozuzlení. Někdy to však kuriózně bývá "to nejlepší", co je v dané chvíli sám pro sebe schopen udělat. Cesta k pevnému a trvalému zdraví však vyžaduje vytváření správných podmínek, v nichž se naše vrozené léčivé zdroje mohou projevit. 

ZDRAVÍ NIKDY NEUSTÁVÁ

Život bují všude, kde se mu naskytne příležitost: ve spáře mezi dlažebními kostkami, v lese sežehnutém požárem nebo ve zmrzačených tělech a ztrápených duších. Zdraví je nezdolná síla. Nikdy se nemůže stát, že by naše uzdravující mechanismy nepracovaly, protože jsou nezbytnou složkou našeho života. I v chronických či pokročilých stádiích nemoci jsou DECH ŽIVOTA a původní tvůrčí záměr stále s námi. Kmen stromu, který se zasekne v proudu řeky, může působit jisté rozbouření její hladiny, řeka však poteče stále dál. Podobně i DECH ŽIVOTA nepřestává do nemocného těla vlévat svou řídící, pořádající sílu. Snaha o nabytí zdraví je vrozená, inteligentní a nikdy neustává. Řečeno slovy dr. Beckera:

Hledání vnitřního pramene zdraví je nepřetržitým úsilím od početí až do posledních okamžiků fyziologického života. U každého úrazu či nemoci se tělo snaží využívat své ozdravné mechanismy v postižených oblastech na nejvyšší možné obrátky. 

ZÁNIK NEBO PŘECHOD?

K chronickým chorobným stavům dochází tehdy, když se zdroje pro odstranění či adaptaci destruktivních sil vyčerpají. Jestliže nedokážeme zmobilizovat účinnou adaptační reakci, začne se projevovat tendence k degeneraci a smrti. I to je však stále součást přirozené inteligence života. Opakující se cykly zrození, růstu, rozpadu a smrti můžeme pozorovat v celé přírodě. Dříve nebo později musí u každého z nás přijít čas, kdy je třeba "obrátit list" a nechat řeku života nabrat nový směr. Možná že právě to je projevem té nejvyšší adaptace. Uzdravení neznamená pouze zbavit se negativních příznaků, ale podporovat a upevňovat individuální celistvost. Tato celistvost je vždy a za všech okolností dostupná. I člověk s rakovinou nebo AIDS může být zdravý. A je také možné zdravě zemřít. Dr. James Jealous k tomu říká:

Zdraví je samotné jádro našeho bytí a nemůže se zmenšovat či zvětšovat. Jinak řečeno, zdraví v našem těle nemůže onemocnět... Toto zdraví ve skutečnosti přežívá i smrt. Zdraví našeho těla je nám na sto procent otevřené čtyřiadvacet hodin denně od početí až do smrti, a pak se přesune. Přesune se, ale nezmizí. 

ŘEŠENÍ TKVÍ V PROBLÉMU

Každý chorobný stav má potenciál k transformaci. Tento potenciál je bytostně, holograficky obsažen v nemoci samotné. Akupunkturistka Dianne Connellyová říká: "Náš zápas i naše síla vyvěrají ze stejného pramene a pokud bychom každý z nich sledovali až na samý konec svého bytí, zjistili bychom, že jsme doma." Tentýž inteligentní proces, který se soustřeďuje na nemoc, může být využit i k její léčbě. Vše, co je třeba učinit, je přeskupit jeho síly. 

Paralelu tohoto principu je možné najít v budhistických meditacích. V těchto praktikách se meditující nesnaží zbavit svých negativních sklonů, ale pracuje na jejich postupném uvědomování a přepodstatnění. Když se dostaneme k samotné podstatě našich problémů, transformují se do svých původních kvalit. Nenávist se zde například chápe jako neosvícená podoba lásky. Jestliže si uvědomíme esenciální sílu lásky, která je v nenávisti obsažena, transformujeme ji. Hugh Milne zdůrazňuje: "Hlavním rysem mýtických příšer je, že když se jim hrdina postaví, buď jejich moc opadne, nebo se dokonce stanou spojenci - z hrozivého vlka se stane ochranářský hlídací pes." 

OSOBNÍ ODPOVĚDNOST

Ať už využíváme jakýkoli terapeutický přístup, nemůžeme zdraví vnucovat zvenčí. Nakonec neexistuje žádný zázračný lék nebo zázračná léčba vyjma vnitřních sil přírody. Zdraví se tak stává privilegiem každého jedince. Léčba samotná nemůže léčit, může však zahájit nebo podpořit proces vlastní proměny. Jsem pevně přesvědčen, že jsem v životě nikoho nevyléčil - snad s výjimkou sebe samého. Má práce terapeuta spočívá jednoduše v tom, že se snažím vytvářet podmínky pro to, aby se mohla úkolu ujmout vrozená síla pacienta; zbytek už je na přírodě.

Každý z nás by měl hrdě převzít odpovědnost za své vlastní zdraví. Není to až tak jednoduché, protože odmalička je nám vštěpováno, že je naše tělo vysoce specializovaný stroj a na manipulaci s ním nemáme kvalifikaci. V mnoha ohledech se tímto názorem oslabujeme a veškerou odpovědnost za svůj stav přenecháváme lékařům. Proto také mnohdy už neumíme naslouchat vlastnímu tělu a řídit se jeho vrozenou moudrostí. Celý proces opětovného převzetí odpovědnosti může znamenat, že bude třeba určitého dovzdělání, a to jednak u pacientů, tak i u těch, kdo se chtějí věnovat terapii. 

Potřebu osobní odpovědnosti výstižně vykresluje jedna stará budhistická bajka, v níž se ptá nespokojená žena svého lámy: "Když jsou všichni ti velcí Buddhové tak osvícení, probuzení, vševědoucí, mocní a soucitní, jak se říká, proč nás prostě rovnou neprobudí ze spánku našeho klamu?"

"A kdo že to spí?" odpověděl učitel.

(Z KNIHY MICHAELA KERNA: DECH ŽIVOTA - MOUDROST SKRYTÁ V TĚLE)